Ještě než vznikl svébytný žánr katastrofických filmů, trvalo dlouho dobu vytříbení jeho základních pravidel. Dávno před zlatou érou filmových pohrom v 70. letech si sice filmaři libovali v destrukci, ta sama ale na katastrofický film paradoxně nestačí. Mezi průkopníky filmových triků patřily už němé filmy jako In Nacht und Eis (1912) o potopě Titanicu nebo biblická Noemova archa (1928). Jak dokládá ukázka níže, více než století staré triky ze zkázy „nepotopitelné lodě“ se ještě měly čemu užit.
zdroj: Archiv
Významnější ukázky filmové destrukce předvedla až dvojice filmů z roku 1933 – na jedné straně King Kong, na straně druhé film o vlně tsunami a zemětřesení, které zasáhnou New York. Zdejší práce s miniaturami vypadá působivě i pro dnešního diváka. Svým způsobem.
zdroj: Archiv
Rozdíl mezi několika lety raketového vývoje triků filmových katastrof krásně ilustruje jenom o čtyři roky mladší snímek In Old Chicago o požáru města z roku 1871. Zde už je vidět skutečně pokročilá práce s miniaturami, však také film stál hromské dva miliony dolarů!
zdroj: Archiv
Od druhé světové války se destrukce ve filmu stala jednou z podstatných norem. Snad i díky válce zakončené dvěma jadernými explozemi byl hlad diváků po něčem podobném stále větší. Příkladem může být Válka světů (1953) nebo třeba japonská Godzilla (1956), kde destrukce už hrála podstatné druhé housle a ilustrovala dopad zápletky. Přesto bylo třeba vyčkat až do 70. let, aby se filmové katastrofy staly tím, čím jsou dnes. A paradoxně za to mohl snímek, který vůbec nezastavitelnou katastrofu vlastně vůbec neobsahoval – slavné Letiště z roku 1970.
zdroj: Archiv
Právě to totiž použilo vyprávění řadou separátních postav, které jako tapiserie vystavěla klíčovou událost v celé její plnosti. Letiště, nominované na 10 Oscarů, princip notně zpopularizovalo a již brzy tak mohly přijít jeho napodobitelé jako Dobrodružství Poseidonu (1972), Skleněné peklo (1974), Záplava (1976) a celá řada jim podobných. V některých hrdinové prožívali nezastavitelnou destrukci matky přírody, v jiné se naopak aktivně uměle vyvolané snažili katastrofě zabránit. Prim ale u všech stále ještě hrála story.
zdroj: Archiv
Jeden z poslední filmů zlaté dekády, Meteor z roku 1979, pak předznamenal i budoucí vývoj. Jako propadák značil, že divákům se dekáda destrukce už poněkud přejedla. Není se čemu divit, když ve svém závěru upozadnila příběh a soustředila se znovu na čirou destrukci, nota bene z části sestavenou ze stock footage. Tady ani Sean Connery nepomohl.
zdroj: Archiv
Až příchod digitálních triků spolu se sofistikovanějšími miniaturami (díky návratu rozpočtu blockbusterů) během 80. a 90. let koncept dostal znovu na nohy. Slavná scéna atomového útoku z Terminátora 2 značila novou generaci triků.
zdroj: Archiv
Byla to všaka jména jako Ronald Emmerich (Den nezávislosti, Den poté, 2012) a Michael Bay (Armageddon), kdo k povedené míře triků zvládli naservírovat i jakýs takýs zajímavý příběh. Jejich úspěchy pak potvrdil i Titanic (1997) na straně dramatičtějších děl. Syntéza miniatur a digitálna se optimálně sešla na konci tisíciletí, od té doby však žezlo triků přebraly výhradně počítače.
zdroj: Archiv
Spolu s tím přestaly až příliš dokonalené triky překvapovat. Zničit město si dnes může dovolit libovolný film, díky čemuž musí ty „správné“ katastrofické snímky posunout laťku destrukce o něco dále. Momentálně, kdy kvalita triků dosahuje velmi vysoké míry, ač poněkud trpí kvůli přílišnému spoléhání na počítačovou stránku, je tak San Andreas v pozici, kdy může v polomrtvém žánru jedině překvapit. Poslední velký katastrofický film, Emmerichův 2012 z roku 2009, v míře destrukce stěží překoná. Pokud ale nabídne i povedenější zápletku, jak se v katastrofickém žánru během lepších roků slušelo, bude mít o diváky jistě postaráno.
