Kdybyste v českém hereckém rybníčku hledali opravdu chlapáckého mužského, který má svalnaté trénované tělo a jehož fyzická přitažlivost nemá nic společného s frajerskými pózami, jistě vás jako jeden z prvních napadne Ondřej Vetchý. Jihlavský rodák zanedlouho oslaví své třiačtyřicátiny (* 16. května 1962) a věru se má za čím ohlížet, pokud by chtěl zkoumat svou uměleckou dráhu.
Vystudoval pražskou konzervatoř, po níž sbíral zkušenosti na různých jevištích (Činoherní studio v Ústí nad Labem, Divadlo E. F. Buriana, Činoherní klub) a rovněž před kamerou. Od počátku 80. let zkouší štěstí na Barrandově i v televizi, někdy se protne se zajímavými díly, ale dlouho se musí spokojovat s vedlejšími úlohami. Zaujal třeba u Kachyni v tragikomediích Fandy, ó Fandy a Sestřičky. Vzpomínáte na roztomile vykutáleného podvodníčka Bédu z prvního, a lehce frajírkovského ošetřovatele koní Petra, dosud tápavě hledajícího svou cestu, z druhého filmu? Zejména v Sestřičkách se již profiluje charakter jeho hrdinů: mohou zavinit lecjakou nesnáz, ale neutíkají před odpovědností.
Rané televizní zkušenosti Vetchého si stěží vybavíme, i když také tam má štěstí na režijní osobnosti (Jiří Krejčík, Karel Smyczek, Dušan Klein, Hynek Bočan, Zdeněk Podskalský, Ludvík Ráža...). Sotva si dnes někdo vzpomene na takové tituly jako Babička se zbláznila, Už mu to začalo, Pusu, pusu, pusu, Studentská balada, Párátko, Už od ráje, Komu straší ve věži. Vesměs tam hrál jen nenáročné epizodky. Zcela zapomenutá je i slovenská inscenace Přitažlivost výšky, kde poprvé získal roli hlavní.
Do povědomí publika razantně vstoupil až snímkem Dům pro dva (1987), záhy získavším věhlas bezmála náboženského podobenství. On a Jiří Schmitzer zde vytvořili dvojici duchovně protikladných bratrů - Vetchého zpovrchnělý, poživačný a přízemní Dan se však pozvolna mění pod bratrovým vlivem. Miloš Zábranský, jenž tento film režíroval, uvěřil Vetchému, že dokáže polidštit i spornou povahu - a vyplatilo se mu to. Další velké příležitosti, byť více rozsahem než závažností, na sebe nenechaly dlouho čekat.
Vesměs dorazily z televize a hrdinové v nich většinou řešili mravní problémy, dotýkající se svědomí - ostatně již se psal rok 1989 a bývalý režim pozvolna skomíral. Snímky to byly ještě poznamenány kompromisnictvím a tezovitostí, ale Vetchý spolehlivě modeloval své chlapsky odhodlané typy. I nad těmito tituly se nejspíš zavřela hladina zapomnění; zaměření prozrazují už jejich názvy: Chlapská čest nebo Chybná diagnóza. Uspěl i se životopisnými látkami situovanými do carského Ruska. Ve Zprávě o jednom souboji ztělesnil A. S. Puškina. Snímek Opouštět Petrohrad, který se dotýká povstání děkabristů, nachystal Oldřich Daněk, který si Vetchého určitě oblíbil, neboť se objevuje i v dalších Daňkových historických dramatech, zavěšených do různých epoch i států - v Pilátu pontském, onoho dne, Královnině smečce psů, Císařovně na chvíli. Postav v historických látkách vytváří v 90. letech hodně - ve Šťastlivci Sullovi (podle Peroutky), v Poslovi (podle Dyka), ve Zvědavém oslu (podle Apuleia), v biblické parafrázi Kauza Kain. Zdárně zvládl i židovské postavy, ať již v Goletu v údolí nebo ve Všech mých blízkých.
Ačkoli Vetchého doménou dosud byly role vážné, osvědčil se i v salónních konverzačních komediích. Ne že by se pitvořil - on prokázal schopnost procházet navýsost humornými situacemi s jistou povýšeností, směšné bylo až jeho postavení v nich, dokázal zužitkovat často nepřípadný kontext svého počínání a promluv. Tak jej nabídl Pavel Háša hned ve dvou inscenacích vesměs anglosaského původu (Jasnovidcem oproti své vůli, Prosím, Vaše lordstvo), kde se úspěšně začlenil mezi zkušenější kolegy, ale s konečnou platností na sebe upozornil teprve v Zelenkově mírně morbidní hříčce Radostný život posmrtný. Pak následovaly další veselé hříčky, například Smyczkova Vše pro firmu. A Kachyňa mu svěřuje hlavní roli v jednom ze svých posledních děl Kožené slunce.
Vetchý dozrává a je schopen vystoupit z pohroužení do nitra své postavy, ke zjišťování vnějších společenských vazeb a reakcí na ně. Petr Nikolaev mu svěřuje hlavní roli otce ve filmu Báječná léta pod psa, Jan Svěrák jej obsazuje do Obecné školy, Kolji i Tmavomodrého světa. A Vetchý na sebe upozorní, ať je mu svěřena role jakákoli a jakéhokoli rozsahu. Hrdinská i nehrdinská, mužná i „vyčuránkovitá“, všude cítíme tvůrčí svrchovanost a neokázalou zemitost, která se projevuje hlavně v pevně vedených obrysech každé z postav. Z několika posledních let upozorním aspoň na Michálkovo Babí léto, Tučkovo Děvčátko, Nvotovy Kruté radosti či koprodukční A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu.
Vetchý je sympatický tím, že si nehraje na velkopanskou hvězdu, že nepohrdne - jak již bylo naznačeno naznačil - ani rolemi malými. Mnohokrát jsme jej zahlédli i v pohádkách. Prospěl jim svou přítomností, jak dokládá mnoho pohádek filmových (S čerty nejsou žerty, Kouzelný měšec, Císař a tambor) i televizních (O pyšném panovníkovi, Mořská brána).
Ve svých nejnovějších filmech však přece jen vzbuzuje rozpaky, náhle převažuje výrazová unylost, postavy ztrácejí sytost, vytrácí se z nich právě ono spontánní chlapáctví a zůstává pouhý stín. To platí pro Polesného Milence a vrahy, Kotíkovu Pánskou jízdu, Nikolaevův Kousek nebe, Chlumského Prachy dělaj člověka, Bystroňovo Po hlavě do prdele i pro Cieslarovy snímky Duše jako kaviár a Krev zmizelého. Jako kdyby účinkování v televizním seriálu Místo nahoře, kde naopak ve velice zjednodušeném až klišovitém vzorci prezentoval svůj obvyklý typ, podlomilo jeho síly, jako kdyby do svých postav přestal vkládat obvyklou vášeň, jako kdyby přestal věřit v životnost svých hrdinů. Jako kdyby se ocitl se v nějaké tvůrčí, ne-li přímo osobnostní krizi.
Co zbývá dodat? Věřím, že opět zazáří v dramaticky silných, spalujících kreacích.
