Film Kill Bill 2 vznikl podle scénáře samotného Tarantina, který se se svým stálým spolupracovníkem Lawrencem Benderem podílel i na produkci v rámci úzké kooperace amerických produkčních společností A Band Apart a Super Cool ManChu a japonské společnosti Production I. G. zabývající se animovanými filmy. Výrobu filmu zaštítila renomovaná produkční firma Miramax Film, jež je podepsána už pod Tarantinovými předchozími opusy Gauneři, Pulp Fiction – historky z podsvětí a Jackie Brownová i pod povídkovým snímkem Čtyři pokoje (Four Rooms, 1995).
Vedoucím výroby filmu se stal E. Bennett Walsh, kamery se ujal zkušený Robert Richardson (oblíbený spolupracovník Olivera Stonea, za jehož drama JFK v roce 1991 získal Oscara). Výprava je dílem tandemu David Wasco - Yohei Taneda a výtvarnicí kostýmů se stala Catherine Marie Thomas. Střihu se ujala Tarantinova stálá spolupracovnice Sally Menke a koordinátorem kaskadérů je Keith Adams - Město duchů, (City of Ghosts, 2002), Spider-Man (2002). Tento specialista na Kill Bill úzce spolupracoval s legendárním choreografem Yuenem Woo-pingem, který má na svém kontě vedle režie řady klasických hongkongských snímků i choreografii bojových scén v třídílné sérii Matrix (1999-2003) bratrů Wachowských nebo v oscarovém Tygru a drakovi (Wo hu cang long, 2000) Anga Leeho.
Scénář Kill Bill psal autor čtyři roky, paralelně s jiným textem – ambiciózním dramatem z druhé světové války Inglorious Bastards, které nyní čeká na realizaci a které je prý variací na jeho oblíbený spaghetti-western Sergia Leoneho Hodný, zlý a ošklivý (The Good, the Bad and the Ugly, 1966), situovaným ovšem do okupované Francie. Po úspěšném uvedení první části se další zkouškou divácké trpělivosti se stal Kill Bill 2, jehož premiéra se měla původně konat už v březnu 2004, ale nakonec byla posunuta, protože Tarantino se na druhém dílu rozhodl ještě pracovat.
I tentokrát se Quentin Tarantino, jehož předchozí filmy Gauneři (1992), Pulp Fiction – historky z podsvětí (1994) a Jackie Brownová (1997) byly některými kritiky spojovány se samoúčelnou estetizací násilí, opírá o akci jako o důležitý prvek vyprávění. Už první část však tyto obavy beze zbytku vyvrátila: násilí je tu natolik stylizované, že se proti němu očekávaná vlna odporu vůbec nezvedla.
