Obsahově i formálně zajímavou a sličnou ozdobou letošního Mezinárodního festivalu animovaných filmů AniFest, který začal v Třeboni a před týdnem skončil v Teplicích, se stala minipřehlídka japonské animované tvorby. Jednak proto, že ji u nás moc dobře neznáme, jednak – a hlavně – pro kvality filmů, které představila. Diváci v Třeboni i Teplicích viděli Zámek v oblacích z r. 2004, milou čarodějnickou historku věhlasného japonského tvůrce Hayao Miyazakiho nebo animovaný milostný příběh Naoyoshi Shiotaniho Tokyio marble chocolate z r. 2007. Především však zaujalo Miyazakiho celovečerní autorské dílo Naušiko z Údolí větrů (1984), jež se objevilo i v českých kinech a na DVD.

Je pozoruhodné, že ačkoliv tento snímek vznikl už před čtvrt stoletím a má tedy svá, na film už hodně zralá léta, působí čerstvě a svým způsobem stále novátorsky. Příběh je pořád svěží, poetika působivá, animace výtečná, tempo svižné, přitom neuspěchané, jak se na pohádku „s posláním“ sluší. Funguje pro děti i dospělé, což bylo možno ověřit i na AniFestu. Vrstevnatý děj i poselství ekologické pohádky dobře přijímají snad všechny generace, každá tu může najít vzkaz pro sebe. Děj má katastrofické prvky, ale nekončí totální zkázou; naopak finále vyznívá nadějně, dá se skoro říct happyendem, jak to ostatně u pohádky má být. Akční scény jako by byly řízeny spíš srdcem než tvrdými pravidly současných (i animovaných) filmových produktů.

Něžná dívka Naušika, vévodova dcera, má duši i schopnosti zdatné sportovkyně, od slov k činům u ní není daleko. Takové vlastnosti potřebuje, protože na ní leží tíha záchrany planety Země. Po velké katastrofě, zvané Sedm ohnivých dnů, je téměř celá zeměkoule je zamořena toxickými látkami; zůstalo jen několik málo ostrůvků života, jako ten, na němž žije Naušika a její lid. Jejich Větrné údolí je sice zatím uchráněno zkázy, ale ti, co zbyli, se musí hodně snažit, aby se Pustina dál nerozšiřovala. Zdánlivé bezpečí malé enklávy života nemůže trvat dlouho a vinu na tom nesou lidé. Navzdory vyhroceným podmínkám, kdy by si měla spíš pomáhat, si totiž jednotlivá lidská společenství – izolovaná knížectví – spíše konkurují. Nerozumně usilují o moc a majetek, místo aby chránili své bezpečí a společně odolávali zkáze. Boj o zdravé životní prostředí se tak komplikuje. A dívka musí čelit nejen vražedným výparům v ovzduší, ale také výpadům jiných komunit a jejich zbraním hromadného ničení. Naušika nastupuje s lehkou zbrojí i malým řiditelným vzduchovým plavidlem, nasazuje vlastní um a neohroženost, aby zachránila lidi a svět před zkázou. Ekologické téma zamořeného ovzduší ve filmu prostupuje líčení lidské chamtivosti a ziskuchtivého boje o vládu.

Miyazaki se nerozpakuje použít, či spíš citovat různé, v osmdesátých letech víceméně nové nebo módní žánry a výrazové prostředky; lze zaznamenat stopové prvky Hvězdných válek i Star Treků, ve své době i dnes často využívaných postupů při konstruování příběhů žánru sci-fi a fantasy. V animované verzi působí nově a zajímavě a dodnes jsou s to okouzlit. Nejrůznější „výpůjčky“ však film neznehodnocují, tvůrci se podařilo organicky je přetavit do kompaktního tvaru. Je to rej velkolepých bitev v éteru, stýkání a potýkání s obřími rostlinami a hrozivým hmyzem, ladného kroužení Naušiko vzduchem v ultralehkém letounu, báječných dějotvorných barev (třeba ta výmluvná jedovatá zeleň!), funkční a působivé hudby (Joe Hishaisi). To vše, citlivě dávkováno decentně formulovaným humanistickým posláním, činí z Miyazakiho filmu dílko, na němž je stále co obdivovat.

Agáta Pilátová