Děj je stejně přímočarý jako u automobilových závodů v televizi: dojet do konce jako první, vyhrát závod. Stáji Vaillant se tohle daří už hodně let za sebou, protože jejich největší konkurent - stáj Leader - pomalu upadá. Jenomže teď se do čela Leaderů dostala všeho schopná Ruth Wong, která by pro vítězství na legendární čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans udělala cokoliv - a taky to dělá. Vaillantovi tak čelí problému o poznání závažnějšímu než jsou pověrčivě zlé sny mámy Vaillantové, protože repertoár Leaderů sahá od propichování pneumatik až po únos táty Vaillanta. V takovém ovzduší se asi opravdu nezávodí nejradostněji, ale Michel Vaillant, eso týmu, kromě točení volantem zvládá i házení očkem po stájové kolegyni Julii, i když je to pořád ještě velmi čerstvá vdovička po jeho kamarádovi.
Nejprve tedy k tomu komiksu, protože s ním má Na plný plyn společných vlastně jen pár klíčových postav a závodnické prostředí. Michel Vaillant, jehož autorem je Jean Graton, začal vycházet v roce 1957, aby se ve své domovské Belgii stal jedním z nejoblíbenějších komiksů (20 milionů prodaných výtisků, 65 vydaných sešitů, třináctidílný seriál z roku 1967). Film si z kreslené předlohy bere to nejzákladnější a věnuje se vlastnímu příběhu, ke kterému znalost originálu rozhodně nepotřebujete. Dějově je tu všechno tak jednoduché jako brífinky v počítačových hrách mezi jednotlivými levely.
Což není na škodu: cílem tohohle bijáku je rozpumpovat krev. Slibně vypadají už úvodní titulky podkreslené tikotem stopek a následná bouračka z noční můry. Brzo poté následuje epesní závod na ledě zamrzlého jezera, který samozřejmě začne praskat, a dalších několik autohoniček, prokládaných tím prajednoduchým dějem. Honičky jsou v pořádku: kamera, střih i zvuk fungují v solidní souhře a vyhýbají se tradičnímu "pohled dopředu-pohled do tváře-detail šaltpáky" kolečku závodnických bijáků. S dějem to vypadá hůř, ale to už je holt žánrové specifikum. To, že zlé holky (Ruth Wong má "asistentku" Odessu, jejíž jméno je stejně děsné jako její stylizace) vypadají až komicky zle a že jejich sabotáže působí nudně, by ještě tak nevadilo; horší je, že únosem starého Vaillanta změní pravidla hry natolik, že závod přestane být závodem - a to by se závodnickým filmům stávat nemělo. Nejzásadnější chybou je pak absence závěrečného velkého finále a pomsty, dobře naopak funguje dějový zvrat se závoděním inkognito, který se vrací k noční můře z intra snímku.
Jinak Na plný plyn uspokojivě dodržuje komiksové vidění světa. Šampióni jsou urostlí a švarní, ženy taky radost pohledět, a kromě závodění na světě nic neexistuje. Žánrová černobílost sice místy překvapivě překračuje mantinely nezávažnosti (viz třeba to, že ti "hodní" mají v logu, převzatém z původního komiksu, francouzské barvy, zatímco ti "zlí" používají americkou vlajku), ale jinak se drží ve vyjetých kolejích. Sem tam se objeví fórek typu štelování motoru podle hladiny kafe nebo vtipná pointa jako ta po aukci Fangiovy helmy, ale jinak si Na plný plyn na žádnou velkou legraci nehraje: všechno se podřizuje scénám závodění. A tady je kámen úrazu: zatímco většina z nich (okruh Le Mans poslepu, originální příjezd na kvalifikaci) svou úlohu vypouštěče adrenalinu poctivě plní, ty nejdůležitější - scény z vlastního Le Mans - absolutně nedávají pocítit, že jde o závod, který se jede čtyřiadvacet hodin v kuse a je tudíž jedním z nejnáročnějších vůbec. Přitom se natáčelo během skutečného Le Mans, a to dvanácti kamerami, schopnými zvládat rychlost 330 km/h, aby byla autenticita co nejvyšší. Pokud si tenhle závod chcete opravdu prožít, zkuste Le Mans se Stevem McQueenem z roku 1971.Režisér Louis-Pascal Couvelaire před Na plný plyn natočil čtyři sta reklam a je poznat: dokáže logo nacpat do téměř kteréhokoliv záběru a prostředí depa umí podat jako nejvíc sexy místo pod Sluncem. Předloni celovečerně debutoval snímkem Sueurs, který stejně jako Na plný plyn nasnímal Michel Abramowicz a ve kterém si zahrál i sošný představitel Michela Vaillanta Sagamore Stévenin. Jeho otce si střihl známý francouzský herec Jean-Pierre Cassel (Purpurové řeky, Tři mušketýri, Nenápadný půvab buržoazie...), jeho novou lásku pak Diane Kruger, již brzo uvidíme jako Helenu v eposu Troja. O výbušný střih se postaral Hervé Schneid, podepsaný pod manickým tempem Amélie z Montmartru nebo pod montáží Vetřelce: Vzkříšení. A scénář? Ten má na svědomí debutující Gilles Malencon spolu s veteránem Lucem Bessonem, jenž Na plný plyn i produkoval. Což říká mnohé: tenhle závodnický biják je zkrátka slušnou nenáročnou podívanou, která stojí kousek nad výkřiky typu Taxi a pořádný kus pod takovou Brutální Nikitou.
