Dokumentaristu Miloslava Šmídmajera fascinuje Miloš Forman celá desetiletí, už dříve mu věnoval dvě televizní zpovědi – a nyní přichází s celovečerním projektem Miloš Forman: Co tě nezabije... Provází svého „guru“ po jakési vzpomínkové cestě po vlasti, obhlédneme místa, kde vyrůstal, kde chodil do školy, problesknou připomínky tragických válečných let, kdy malý Miloš osiřel, ale také zavítáme do amerických lokalit, spojených s jeho pobytem, ať již je to proslulý hotel Chelsea nebo výstavní venkovský dům, k němuž jednoho dne dokonce zavítal velký medvěd. Světoznámý režisér současně dává zakusit pojmu „rodina“, ať již rozmlouvá s již dospělými syny Matějem a Petrem nebo (jen anglicky mluvícími) malými chlapci Andym a Jimmym. Forman se dotýká i případného rodinného odcizení, když v zahraničí zůstal sám, zatímco Matěj a Petr se vrátili s matkou do Čech.

Šmídmajer mapuje základní body Formanovy kariéry a vhodně volenými ukázkami z jeho českých i zámořských filmů (počínaje Konkursem a konče Goyovými přízraky) navozuje nejen jejich atmosféru, ale prostřednictvím početných svědectví osvětluje okolnosti vzniku i pozdějších osudů. Podařilo se mu shromáždit unikátní záběry z udílení Oscarů, ale třeba také z festivalu v Cannes, roku 1968 násilně přerušeného levicovými filmaři, k nimž se solidárně připojil i sám Forman (ačkoli prý příliš nechápal, proč tak urputně mávají rudými prapory). Nejdůležitější jsou samozřejmě Formanovy osobní výpovědi, které tvoří páteř celého filmu, a nezáleží přitom, zda je zpovídán v autě, u restauračního stolu či při divadelních zkouškách. Často vidíme tvář labužnicky vychutnávající doutník, jak s jistou rozmarností mezi obláčky dýmu přibližuje zkušenosti ne vždy veselé. Avšak i na okamžiky beznaděje – třeba po nezdaru svého prvního amerického filmu Taking Off – vzpomíná s jakými vnitřním pousmáním, přesně věren nedořečenému názvu: co tě nezabije, to tě posílí.

Forman nenechává nikoho na pochybách o tom, co myslí o komunistickém režimu a jeho potlačovatelských praktikách, i když se do nějakého zjevného konfliktu s ním tehdy ani nedostal (Šmídmajer navíc pominul mimořádnou Formanovu vstřícnost vůči komunistickému režimu, když chtěl u nás natáčet Amadea – prorežimní novinář Jan Kliment tenkrát s ním otiskl rozsáhlé rozhovory). Současně však z jeho vyprávění vyvěrá poznání, že také američtí producenti dokáží bezohledně vnucovat svou vůli, že kvůli nepřijatelným požadavkům musel některé i rozpracované projekty zastavit. Šňůra konfliktů začala už v šedesátých letech arogantním činem italského producenta Carla Pontiho, jemuž se nezamlouvala satira Hoří, má panenko natolik, že požadoval vrácení svého vkladu, a nebohého režiséra, nad nímž se vynořil Damoklův meč zpronevěry, tím málem přivedl za mříže, kdyby se francouzští kolegové Claude Berri a François Truffaut nesložili a práva na film sami nekoupili.

Ústřední hvězdou příběhu je samozřejmě Forman, ovšem se svými postřehy přicházejí další osobnosti, ať již s Formanem spolupracovaly (scenárista Jean-Claude Carrière) nebo pod jeho vedením hrály (F. Murray Abraham, Javier Bardem, Annette Beningová, Woody Harrelson...). Osvětlují leckterou zajímavou stránku Formanovy osobnosti, ale vesměs vzdávají téměř povinnou úctu - stejně jako sám Šmídmajer, jenž uctivě a bezmála v předklonu sleduje svého vyvolence, aniž by se odvážil byť náznakem cokoli namítnout, neřkuli zpochybnit. V případě Formana vidíme, jak mnohé jeho výpovědi prozrazují jistou ležérnost, ne-li samolibost: je zjevné, že si osvojil určité fráze v legendarizovaném líčení historek často, dotazován médii na obdobné záležitosti. A Šmídmajer se ani nepokusil nahlédnout za tuto dojemně líbivou fasádu naučených slov. Jen uctivě naslouchá, aniž by se byť jen jednou pokusil stanout jako rovnocenný partner v dialogu. Této záslužné role se úspěšně zhostila jedině nezdolná lvice české kinematografie Věra Chytilová, která úspěšnějšímu kolegovi neúnavně oponovala v belgickém snímku Chytilová vs. Forman (1981), u nás dosud neznámém.

Jan Jaroš