Láska shora je film-zjevení. Člověku se o něčem tak křehkém a neuchopitelném skoro nechce psát: prostě proto, že má pocit, že to nemá cenu. Recenzentovi se příčí takový film lámat do slov a čtenáři zase slova o takovém filmu moc neřeknou. A ještě k tomu je Láska shora tím působivější, čím míň o ní divák předem ví - aspoň myslím. Co se dá dělat.

Začněme surově - citací z oficiálních materiálů. Podle nich je Láska shora "hravým a vtipným vyprávěním o putování Prokopa a Magdaleny za zatměním slunce". Nebo taky "poetickým zamyšlením nad dopravou mezi místy a komunikací mezi lidmi". Hlavně je však "portrétem dvou skutečných lidí a světa kolem nich v nečekané situaci - hraném filmu". A podle mě? Nedokážu říct, co Láska shora je, ale snad se mi povede říct jaká je. Je snivá, poetická, formálně bezstarostná a obsahově křehká.

Režisér Petr Marek říká, že původním impulsem filmu byla jeho "chuť zachytit na filmový pás úžasné a jedinečné osobnosti Prokopa Holoubka a Magdaleny Hrubé", tedy hlavních protagonistů Lásky shora. Těžko o nich mluvit jako o hercích: těžko říct, jestli nebo kdy hrají a jestli nebo kdy jsou před kamerou sami sebou (a vlastně na tom nezáleží). Kromě toho se částečně postarali i o kameru a o hudbu, stejně jako Petr Marek, který si navíc ve svém filmu také zahrál a obstaral rovněž další profese... Zjednodušeně řečeno - zdá se, že Láska shora vznikla společným úsilím pestré skupiny lidí tvořících v nejrůznějších uměleckých či s uměním spjatých činnostech. Výsledkem je neméně pestré dílo, které lze směle postoupit všeobjímajícímu označení "experimentální film", aby recenzent nemusel přiznávat, že s něčím podobným nemá moc zkušeností. Mně Láska shora chvílemi připomněla Godardova Bláznivého Petříčka, ale na mě se neohlížejte.

Prokop a Magdalena se seznámí, potkávají další lidi, chodí na výlety, povídají si - prostě jsou. Rozhodnou se jet na výlet za úplným zatměním slunce, ale všechno nakonec dopadne trochu jinak. Další hlavní postavou jako by byl film samotný, film jako médium, jako živel, jako želatina, která se dá zcela svobodně žmoulat a vytáhnout do jakéhokoliv tvaru je zrovna libo nebo potřeba (to u Lásky shora znamená totéž). Vyprávění teče uvnitř filmového média a to se zároveň neustále ovíjí kolem vyprávění: ať už na sebe okázale strhává pozornost (například častými komentáři vypravěčů mimo obraz či zdůrazňováním jednotlivých složek - obrazu, zvuku) nebo tepe skrytě pod povrchem (montáž jednoho filmového prostředí ze záběrů natočených ve skutečnosti daleko od sebe), filmové médium se nikdy nestane pouhým souborem vyjadřovacích prostředků. K tomu je v Lásce shora skutečně hodně hudby, která někdy ruší, ale většinou ve spojení s děním na plátně vytváří cosi jako audiovizuální akord a navíc jaksi zdůrazňuje niternou plynulost, tekutost, vodivost filmu; podle Marka je dokonce celé pojetí tohohle filmu "komplexně hudební". Odsud není daleko ani ke "stěžejnímu motivu myšlenkového půdorysu díla". kterým je podle tvůrců doprava ve všech možných formách od dopravních prostředků až po mezilidskou komunikaci.

Nemůžu nezmínit dvě scény. Jednou z nich je kratičká sekvence uprostřed s gustem stříhaného toku záběrů, v níž se Prokop s Magdalenou divákům i navzájem ukazují skrze hru na různé hudební nástroje. Druhou je fantastický monolog stopařky v autě při západu slunce: stopařku hraje režisérova matka Jana Provazníková a vypráví svůj skutečný životní příběh.

Režisér Petr Marek natočil od konce 80. let třicet krátkých a sedm dlouhých filmů, absolvoval katedru filmové vědy na FF UK, věnuje se filmu i teoreticky, je členem dekadentního divadla Beruška a pracuje jako filmový dramaturg v pražském klubu Roxy. Herci se věnují amatérskému divadlu, filmové teorii i praxi, výtvarnému umění, hudbě... Láska shora původně vznikla jako 16mm film.

Ve zkratce:

Vojtěch Rynda