Nejvíce zpráv o Ježíši i raném křesťanství, které se od 4. století stává náboženstvím státním a tudíž pro všechny závazným, pochází téměř výhradně od křesťanských autorů. Skoupost pohanských pisatelů (Suetonis, Tacitus, Plinius ml.) na podrobnější údaje natolik překvapuje, až vzniká dojem, že křesťané byli vnímáni jako nedůležitá, podivínská sekta věčně nespokojených Židů, jejímž největším zločinem bylo, že se odmítala klanět císařskému kultu, působila ilegálně a byla tudíž vnímána jako rozkladná - proto ji s větší či menší intenzitou stíhalo pronásledování. Vysvětluje to i konfliktu, jehož obětí se Ježíš nakonec stal.
Historik náboženství Mircea Eliade upřesňuje:
„V očích úřadů bylo křesťanství vinno nejen atheismem a urážkou majestátu, ale bylo podezřelé i z různých zločinů, od orgií a krvesmilstva až po vraždění dětí a antropofagii. Pro pohanskou elitu byla podstata křesťanské theologie - vtělení spasitele, jeho utrpení a zmrtvýchvstání - jednoduše nepochopitelná. V každém případě vlivem fanatické nesmlouvavosti tohoto nového náboženství se naděje na mírovou koexistenci s polytheistickými náboženstvími jevila jako bláhová“
(Dějiny náboženského myšlení II; Praha 1996, s. 324–325)
I. Ježíš jako bůh
Nejposvátnější křesťanské téma - život Ježíšův a jeho ukřižování - začalo být záhy využíváno jako výnosný obchodní artikl. Často s požehnáním církve vznikaly výpravné, avšak popisné a didaktické výjevy, které měly názorně přiblížit skutky Zakladatele a jeho prvních následovníků. Jedním z posledních projektů tohoto druhu je snímek Ježíš z roku 1979, nyní opět uváděný do českých kin. Občas vyhlíží, jako kdyby vznikl pro potřeby misionářů, kteří šíří křesťanství v zemích, kde o něm nikdo nikdy neslyšel.
Úplně první filmy o Ježíšově životě, natáčené na přelomu 19. a 20. století, jsou vlastně dokumentárními záznamy pašijových her. Dnes mají velkou hodnotu zejména proto, že přibližují podobu pozdních pozůstatků středověkých mysterií (mimo jiné i v Hořicích na Šumavě) nedlouho předtím, než ve své původní podobě zanikly.
O zpracování Ježíšových osudů se pokoušeli v Německu, ve Francii, avšak zemí zaslíbenou se nakonec stala Amerika. Nikde jinde se totiž nepodařilo shromáždit tolik prostředků. Jako odborník na biblické velkofilmy, čerpající ze Starého i Nového zákona, se prosadil především Cecil B. De Mille. Vytrvale je zpracovával stále dokonalejšími technikami - od němého filmu přes zvukový až k barevnému a širokoúhlému. A pokaždé byla výsledkem vyprázdněná pompéznost.
Snaha co nejdoslovněji převést znění evangelií do filmových obrazů se houževnatě udržuje až pod dnešní časy. Popisnost provází prakticky všechny takto zaměřené projekty, mezi něž z poválečné doby upozorním alespoň na Rayova Krále králů, Stevensův Největší příběh všech dob nebo Ježíše Nazaretského, jehož natočil Franco Zeffirelli. Nejnověji vyvolalo pozornost zpracování Mela Gibsona Umučení Krista, natočené dokonce v původním jazyce, kterým se lidé dorozumívali v Ježíšových dobách, v aramejštině. Jenže – židovské organizace začaly protestovat kvůli údajnému antisemitismu.
II. Ježíš jako člověk
Důležitější a myšlenkově podnětnější jsou ovšem verze tak říkajíc apokryfní, které se nespokojují s pouhou doslovností, ale vnášejí vlastní stanovisko. Už v němé Intoleranci, vzniklé v době první světové války, razí David Wark Griffith ideu snášenlivosti a demonstruje ji na čtyřech vzájemně se proplétajících příbězích, odehrávajících se v různých historických údobích (včetně Ježíšovy), které však spojovala právě zášť, krvelačnost a utrpení. Někdy Ježíš vystupuje jako ztělesnění nejvyšší Dobroty a Lásky, aniž je přitom ukázán (v rovněž němém Ben Hurovi, zasazeném do Kristových dob).
Filmaři se postupně odvažují nově pojímat i samotnou postavu Krista. Italský levicový bouřlivák Pier Paolo Pasolini v něm shledal prvního revolucionáře v dějinách lidstva a jeho osudy v Evangeliu svatého Matouše pojednal na pozadí sociálního hnutí ponížených a utlačovaných. Je zajímavé, že roli Krista chtěl svěřit sovětskému básníku Jevgeniji Jevtušenkovi; ten vcelku souhlasil, avšak ostražitá komunistická moc takovou nepřístojnost záhy zatrhla. Krista nakonec ztvárnil s mimořádnou podmanivostí i prostotou jeden neherec.
Církevní kruhy se smířily jak s Pasoliniho výkladem, tak s rockovou operou Jesus Christ Superstar. Bouři nevole však vyvolalo Poslední pokušení Krista, které americký režisér Martin Scorsese natočil podle rozporně přijímané předlohy řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise. Co vlastně vadilo nejvíc? Scorsese naznačuje, že i Ježíš mohl zatoužit po normálním životě po boku ženy a vzdát se své vykupitelské mise. Na začátku jej poznáváme jako tesaře, který se živí dodáváním křížů pro své méně šťastné bližní, a chce žít jako ostatní lidé. Ale předurčenému osudu se nakonec nevyhne – právě v tom odolal svému největšímu pokušení. Scorsese se dotýká nejen ústřední postavy, ale také horlivých následovníků, prosazujících "čistotu" učení i navzdory Mistrovým úmyslům, věnuje se kontroverzní postavě Jidáše, kterého zbavuje běžné nálepky zrádce ze všech nejhoršího.
III. Ježíš jako metafora
Ježíšův život také inspiroval mnohé filmaře k tomu, aby natočili příběhy docela obyčejných lidí, kteří se shodou náhod či společenských okolností ocitají v podobných dilematech jako Kristus a stejně jako on volí čisté svědomí a mučednickou smrt. Není rozhodující, zda se jedná o zápas Řeků za vysvobození zpod tureckého jha v Dassinově tragédii Kristus znovu ukřižovaný nebo o osud druhořadého herce, kterého teprve role Ježíše v pašijových představeních dovede k novému uvědomění sebe sama, jak je tomu v Arcandově podobenství Ježíš z Montrealu (tento snímek nedávno uvedl Febiofest.) Připojit lze ještě montypythonovskou parodii Život Briana, která ovšem Ježíšovy osudy volně parafrázuje. Soustředí se na bizarní příhody jiného vykupitele, jenž se ovšem v roli Spasitele ocitl čirou náhodou, nedopatřením a proti své vůli.
Z české produkce stačí připomenout Schormovo podobenství Den sedmý, osmá noc, kde taktéž téma pašijí přerůstá ve výpověď o pronásledování každého, kdo se vymyká běžným představám a provokuje svou odlišností.
Biblické příběhy skýtají nevyčerpatelný zdroj námětů i ponaučení, jejich vliv proniká do mnoha soudobých uměleckých děl. Není nadsázkou tvrdit, že západní civilizace stojí na základech křesťanství, ať již ji prezentují věřící či bezvěrci. Etické principy křesťanství - zejména v postojích k bližním - si uchovávají nadčasovou platnost.
