Jen velmi málo českých filmových tvůrců by mohlo s Janem Němcem soupeřit v jeho "nezařaditelnosti". Umělecký solitér, rozporuplná osobnost, člověk s nekonformními názory nejen na film - Jan Němec zkrátka nikdy neplul v hlavním proudu a nejlepším dokladem jsou jeho snímky. Ne každý z nich musí být nutně jen díky své jinakosti skvělý, ovšem originální vidění, nezaměnitelný rukopis a věrnost jen a pouze vlastní osobě je u Jana Němce tou největší devizou.

Když Němec v roce 1960 končil studium režie na pražské FAMU, měli z něj ve škole jistě radost: jeho desetiminutový snímek Sousto získal Hlavní cenu za nejlepší krátký film na festivalu v Oberhausenu a byl to tak první hraný snímek FAMU, jenž získal mezinárodní uznání na profesionální scéně (Sousto získalo také Stříbrnou růži na festivalu v Amsterodamu). Čerstvý absolvent katedry režie pak přes dva roky dělal pomocného režiséra takovým filmařům jako Martin Frič, Jaromil Jireš či Václav Krška a po nezbytné vojenské službě se v roce 1964 konečně mohl věnovat svému vlastnímu celovečernímu debutu.

[Ze zatím posledního Němcova filmu Noční hovory s matkou]

Jako námět pro svou prvotinu si Němec vybral povídku Tma nemá stín z knižního souboru Arnošta Lustiga Démanty noci - film byl ale nakonec pojmenován podle názvu celé knihy, což bylo spisovatelovo přání (dílo bylo již přeloženo do několika jazyků a ve světě známo právě pod tímto názvem). Pozoruhodná je spolupráce literáta s režisérem, která rozhodně přesahovala zdvořilostní rámec obvyklých adaptací. Lustig byl přítomen takřka celému procesu realizace a někdy musel asi trpět: "Když jsem škrtal dialogy, měnil strukturu povídky, jen kroutil očima, ale přijal to," říká Němec o Lustigově přijetí jeho svérázné úpravy scénáře.

Démanty noci jsou divácky nesnadno uchopitelným výletem do duší dvou mladých uprchlíků z transportu smrti za druhé světové války. Prostřednictvím výjimečného citu pro střih Miroslava Hájka, kameramanské bravury Jaroslava Kučery a Miroslava Ondříčka, využití neherců, minima mluveného slova a záměrné nejednoznačnosti příběhu se Janu Němcovi podařilo natočit zcela ojedinělé dílo, kterému se svou stylovou sevřeností a filmařskou "ryzostí" jen stěží něco vyrovná. Ne náhodou uvádí sám režisér jako jednu ze svých inspirací Bressonův film K smrti odsouzený uprchl (1956). Za připomenutí také stojí úvodní nestříhaná jízda kamery v mimořádně obtížném terénu (koleje se stavěly celý měsíc), která film otevírá a jež spolykala třetinu rozpočtu.

Jan Němec se tak Démanty noci zapsal jako mimořádný talent českého filmu a následujícím dílem z roku 1966 to jen potvrdil. V groteskně absurdním podobenství O slavnosti a hostech se sice vzdal vizuální sugestivity předchozího snímku, o to více však vynikl myšlenkový obsah - ten ocenil i tehdejší prezident Antonín Novotný, který ve filmu objevil urážku svého majestátu. Tehdejším mocipánům musel Němec asi hodně ležet v žaludku; díky své bohémské povaze se nejednou dostal do přímého konfliktu s režimem a jeho tajné natáčení srpnové invaze roku 1968 (záběry se mu navíc podařilo propašovat přes hranice a vysílala je západoněmecká televize) se také nedá označit jako příkladná snaha správně angažovaného tvůrce.

Na seznamu těch, komu bylo po roce 1969 zakázáno točit, byl Němec pochopitelně mezi prvními. Zprvu mu bylo znemožněno i vycestovat, takže do emigrace odešel až v roce 1974. Žil a pracoval střídavě v SRN, Švédsku, Velké Británii a USA (zde například přednášel film na univerzitě). Mezi jeho nejvýznamnější počiny v emigraci patří zfilmování Kafkovy Proměny (SRN, 1975) a jako odborný poradce se podílel na Kaufmanově přepisu románu Nesnesitelná lehkost bytí - zde se mimo jiné objevily autentické záběry ze srpna 68, které pořídil právě Jan Němec.

Po návratu z emigrace realizoval Němec prozatím tři celovečerní filmy, z nichž první dva – V žáru královské lásky a Jméno kódu Rubín – dávají na památná režisérova díla z let šedesátých jen trpně vzpomenout a například u Jiřího Cieslara si vysloužily přídomek "zmatených kinematografických šarád". Němec se v devadesátých letech věnoval také televizní tvorbě a do cyklu GEN přispěl portréty své životní družky, spisovatelky, výtvarnice a scénáristky Ester Krumbachové, spisovatele Arnošta Lustiga a hudebníka Jana Hammera. Protichůdné názory pak vzbudil jeho hodinový videosnímek Noční hovory s matkou (2000), jenž si svou premiéru odbyl na internetu: jedni jej považují za příšerný a nudný, druzí zase za pozoruhodný pokus o netradiční bilancování osobního života. Němec opět dostál své pověsti kontroverzního tvůrce a zdá se, že na pomyslnou tečku ze jeho dráhou filmového režiséra si budeme muset ještě počkat.