Zatímco u akčních prvků filmu se filmaři snaží dosáhnout co největší realističnosti, se zvláštním jevem, okolo kterého je vystavěn děj filmu Déjà Vu, už to tak jednoduché nebylo. Definitivní vysvětlení pocitu déjà vu proklouzává mezi prsty biologům, psychiatrům i fyzikům. V současné době existuje několik teorií, které jsou v některých případech více či méně racionální, v jiných naopak prudce senzační. Ta, která hrála podstatnou roli při vývoji tohoto filmu, spadá do oboru fyziky: vědci přišli na základě nejnovějších objevů v oblasti kvantové fyziky s tezí, že déjà vu by mohlo být důsledkem náhodného překřížení paralelních dimenzí v okamžiku, kdy dojde k narušení struktury časoprostoru.
Aby lépe pochopili, jak si špičkoví odborníci v současnosti vysvětlují fungování času, vydali se Bruckheimer se Scottem přímo k pramenům: oslovili několik světově uznávaných fyziků včetně Dr. Briana Greena – experta na teorii superstrun a profesora fyziky na Columbia University, který má na kontě velmi populární knihy Struktura vesmíru a Elegantní vesmír.
Když jej požádali, aby jim co nejjednodušším způsobem vysvětlil některé z teorií, týkajících se cestování v čase a paralelních vesmírů, Greene celý princip zjednodušil na tabuli: vysvětlil jim, že naše smysly nás v souvislosti s časem často šálí. Když se například podíváte do zrcadla, které je vzdálené dva metry, myslíte si, že vidíte sami sebe přesně v tom okamžiku, ale ve skutečnosti vnímáte to, jak jste vypadali před 16 nanosekundami (16 nanosekund je doba, během níž přenese světlo váš obraz k zrcadlu a zpět). Dá se tedy říci, že se vlastně díváte do minulosti. Děláme to v podstatě pořád – například když se v noci zadíváme na oblohu a najdeme mezi hvězdami Polárku. Přestože se zdá, že vnímáte její aktuální podobu, ve skutečnosti ji vidíte takovou, jaká byla před 630 lety.
Green jim také vysvětlil, že někteří vědci nyní za základě posledních důkazů zastávají teorii, že ve vesmíru existuje nekonečné množství paralelních dimenzí – a že my zkrátka žijeme v jedné z nich a nejsme si vědomi těch ostatních. Myšlenku, která byla kdysi považována za čisté sci-fi, přímo podpořily nedávné výzkumy vesmíru. Přestože většina těchto teorií dosud zanechává spoustu nezodpovězených otázek, je potenciál, který nabízejí v oblasti cestování časem a manipulace s minulostí či budoucností, nedozírný.
Ve filmové Time Window Lab vědci uvedou do provozu červí díry, pomocí nichž je možné cestovat do minulosti a budoucnosti. Červí díry, které jsou známé také pod názvem Einsteinovy-Rosenovy tunely (podle studie Alberta Einsteina a Nathana Rosena, v níž přišli s možností existence tunelů, pomocí kterých by bylo možné cestovat mezi černou dírou a bílou dírou rychlostí vyšší než je rychlost světla), jsou hypotetickým časoprostorovým jevem, který by umožňoval vznik určité zkratky mezi dvěma různými okamžiky v čase. Vznik červích děr má (podobně jako u černých děr) na svědomí gravitace o obrovské síle, která dokáže zdeformovat či narušit strukturu časoprostoru.
„Chtěl jsem, aby lidé odcházeli z kina v přesvědčení, že tenhle druh cestování časem je opravdu možný,“ říká Tony Scott. „Pokud se vědcům nepovedlo přivést tuhle technologii do funkčního stavu dnes, podaří se jim to zítra. A pokud tohle tvrzení lidé z publika přijmou spolu s námi, budou příběhem filmu uneseni.“
