Rémy býval univerzitním profesorem, bonvivánem a zarytým socialistou. To poslední mu zbylo. Rémymu (Rémy Girard) je přes padesát a umírá na rakovinu v přeplněné montrealské nemocnici. Zdá se, že se zdravotnictvím nemáme problémy jenom my. Naštěstí má Rémy přímo božského syna Sébastiena (Stéphane Rousseau), který dělá byznys v Londýně. Velký byznys. Do rodné země přiletí se snoubenkou a s kufrem peněz a okamžitě začne otcovi zlepšovat situaci. V nemocnici mu nechá v opuštěném patře zrekonstruovat pokoj vozí jej na speciální testy do USA, zavolá jeho jednoduše roztypizované přátele i žáky a nakonec zajistí i heroin (zajde na policii a normálně se zeptá na dealery) potřebný na tišení bolesti. Jednoduše postaví tatíkovi mejdan života. V pokoji se vedou salónní konverzace o vyhlazování jihoamerických indiánů, chuti onoho vína a těchto ňader. Během nemocničního pikniku horuje Rémy za humanismus, protiamerikanismus a socialismus, nicméně syn ho přesvědčuje o nesporných výhodách kapitalismu. Odsud může pocházet Arcandův název filmu- vpád cizího stylu, vpád přátel i širší rodiny. Vpád nemoci.

Mezitím se Sébastien sbližuje s Nathalie (zmiňovaná a opravdu výjimečná Croze), se kterou v mládí pekl, ale pak začal vydělávat a ona fetovat. No, aspoň mu může pro tatíka H nejen shánět, ale taky ho aplikovat.
Když má nadejít den D + hodina H (ha!), jede se na chatu k jezeru Memphremagog - viz Konec amerického impéria. Jede se tam s dostatečnou zásobou hulení, heroinu i slz.

Sakra!!! S tímhle na mě fakt nechoďte. Invaze barbarů jsou klasickou frankofonní intelektuální záležitostí, jakýmsi ilustrovaným románem. Scénář je plný filozofujících dialogů, obraz vypadá jak z lepší televizní hry. Herci se soustředí na své etudy, které jsou sice propracovány do detailu, ale dohromady to nesedí.
Pár vtipů tu je, to ano, a navíc to chvílemi vypadá na absurdní komédii, vždycky je ale nablízku nějaký sentimentální růžový momentíček, kapesníček. Jestli v absurdní komedii můžu pochopit, že někdo se dojde na drogy zeptat na policii, pak v melodramatu, kde hrdinové zůstávají při věci, to jde podstatně hůř. Synovo sebevědomí a lehkost, s jakou všechno produkuje, je přinejmenším podezřelá.
Závěrečné defilé je pak jednou z těch scén, při jejichž shlížení si přejete, aby i kinosály byly vybaveny sáčky na zvracení.

Denys Arcand, druhdy ve své vlasti zakazovaný filmař, ve svém posledním díle sice nepostrádá poselství, vyjadřuje jej však příliš pateticky a doslovně. Nepochybně má smysl pro čerstvý humor, přebíjí ho ale zoufalým sentimentem a třeskutým soucitem se svými figurami.