Rozhodně existuje řada filmů, které upíří formulku obohacují o nejbizarnější krvavé, popřípadě ještě častěji sexuální kontury. Už loni jsme ostatně během premiéry Drákula: Neznámá legenda řešili, že jednou z největších metafor moderního upírského mýtu je nevěra. A tak vznikly filmy jako Rabid (1977), v němž mladé dívce v podpaží vyroste bizarní krvechtivá vagina měnící muže na šílence, anebo třeba Blood for Dracula, v němž může titulní hrabě pít pouze krev panen, ke své smůle se však zrovna přestěhoval do kosmopolitního velkoměsta.
Nás však tentokrát zajímají spíše filmy, které se nějakým způsobem vymykají z konceptu upíra jako sexuálního šílence a/nebo maniaka. A proto začneme paradoxně nejnenáviděnějšími upíry tohoto tisíciletí.
Sérii Stmívání totiž rozhodně nelze upřít, že se na své monstrum podívala zcela novým pohledem – i když při tom upírům odstranila pudové chování veškerého charakteru. Ve skutečnosti však byla tetralogie Stmívání, respektive její knižní předloha, jenom vyvrcholením dlouhé cesta za vykleštěním vampýrů. Z původních démonických monster se v průběhu 20. století především díky filmům stále více stávali rozervaní romantičtí (anti)hrdinové. Ano, díváme se i na tebe, Tome Cruisi z Interview s upírem.
zdroj: Archiv
Lifeforce
Ačkoliv slova "upír" a "Transylvánie" platí skoro za synonyma, potemnělá sci-fi ze 70. let Lifeforce namísto do pozdně středověké minulosti hledí do budoucnosti. Zápletka začíná přiblížením britského raketoplánu (už tady je znát šílená představivost autorů) k ohonu komety, v níž posádka objeví mimozemské plavidlo, v němž krom forem života připomínající netopýry najdou i skleněnou rakev s nahou Mathildou May. Jak se dá čekat, cizáci nakonec vysají životní sílu prakticky z celé posádky raketoplánu, a spadeno mají i na zbytek lidské rasy.
zdroj: Archiv
Sci-fi je na upírské motivy vůbec hodně vytížená, jak ukazují Borgové ze Star Treku nebo Wraithové z Hvězdné brány. Jenom málokdy, však vědecká fantastika citovala původní mýtus v novém zasazení tak sveřepě, jako právě v Lifeforce.
Podobně jako náš poslední příspěvek se ani Stroj času (v originále Cronos, 1993) od Guillerma del Tora navenek netváří jako tradiční upírský film. Film se ostatně bez chodících upírů dlouho obejde – zpočátku tu kouše jenom mechanický skarabeus, produkt alchymie 16. století, který svým obětem propůjčuje věčné mládí, ale za cenu jejich žízni po krvi. Jenže tím zápletka teprve začíná. To celé je navíc zalito omáčkou hutného, černého humoru a tehdy ještě nevinnou tváří Rona "Hellboy" Perlmana.
zdroj: Archiv
Titul nejzajímavější upírské variace si však nemohl vyžrat nikdo jiný než Dravci alias Žer, nebo zemři alias Ravenous z roku 1999. Netradiční zasazení do americké občanské války ruku v ruce s démonickou hudbou Michaela Nymana a neméně démonickým Robertem Carlylem totiž upírský hlad přebírá čistě v metaforické rovině jako kanibalismus nezbytný pro přežití v divočině.
zdroj: Archiv
Jenže pak titulním odloučeným vojákům lidské maso zachutná až příliš a stanou se na něm závislí. Díky nevyřčenosti upírské předlohy, pro fanoušky však dobře čitelné, mají Dravci nečekaně silný náboj, ačkoliv na druhou stranu mnohé diváky překvapí mírně nadpřirozená rovina způsobená zálibou v člověčině.
