Krzystofovi Kieślowskému se po mezinárodním úspěchu televizního projektu Dekalog (a zejména díky jeho dvou rozšířeným částem Krátký film o zabíjení a Krátký film o lásce) konečně na konci 80. let 20. století dostalo výraznějšího uznání v zahraničí. Následovala nabídka spolupráce ze strany francouzských producentů, a tak režisér začal společně se svým kolegou – právníkem a spoluscenáristou Krzysztofem Piesiewiczem – připravovat další snímek a první skutečně mezinárodní projekt, který po dlouhém hledání vhodného názvu tvůrci pojmenovali Dvojí život Veroniky (1991).

Vznikl silně metaforický příběh o dvou Veronikách – mladých ženách, které – přestože mají zcela jiné otce a žijí v různých částech Evropy – jsou naprosto identické. Polská Veronika je talentovaná zpěvačka s okouzlujícím, až božským hlasem. Měla by vstoupit do světa dospělých, milovat, pracovat, žít naplno. Jenže její osud je náhle přerušen – dívka náhle umírá během vystoupení na svém koncertě, protože trpí nevyléčitelnou srdeční chorobou (ta mimochodem také dlouho trápila samotného Kieślowského, který jí nakonec podlehl). Když Veronika opouští náš svět, odnáší si sebou nevyjasněné tajemství: jednoho dne totiž – zcela náhodně a jen na kratičký okamžik – spatřila svou dvojnici – francouzskou turistku Véronique, které přijela do Polska na návštěvu Krakova. A právě na osudy francouzské hrdinky soustředí tvůrci další část filmu.

Véronique je na první pohled od své polské dvojnice k nerozeznání: je podobně vnímavá, používá stejná gesta a mimiku. Znejistí, protože se jí již delší dobu do podvědomí vkrádá existence identické osoby. Zároveň působí ale i trochu dospěleji, je obohacená o zkušenosti racionálního západního světa. Také ona nepostrádá hudební talent, ale – vzhledem ke své vážné srdeční nemoci – se rozhodla vzdát se kariéry hudebnice a pracuje jako učitelka hudební výchovy na základní škole. Právě tady jednoho dne potká svou lásku – sympatického, ale poněkud tajemného loutkoherce (původně ho měl hrát italský režisér Nanni Moretti, ale protože onemocněl, nahradil jej éterický a jemný Philip Volter), který ji okouzlí svým uměním i duchem. Přestože se jejich cesty nakrátko přeruší, řadou náhod – kterým ovšem oba hrdinové dopomohou – se společně setkají a mohou začít naplno prožívat svůj život…

Kieślowski dlouho hledal vhodnou představitelku pro dvojroli Veroniky. Nejprve chtěl obsadit dokonce Američanku Andie MacDowellovou, která – naštěstí – podepsala smlouvu s jiným producentem. Díky tomu se Kieślowskému podařilo pro evropský film objevit výbornou Iréne Jacobovou, původem Švýcarku, která se do té doby objevila jen v menší roličce ve filmu Louise Malla Nashledanou děti. S dvojrolí Veroniky si poradila nadmíru dobře, Kieślowski si ji nedokázal vynachválit, neboť sama přinášela také celou řadu kreativních podnětů, jež roli rozvíjely.

Dvojí život Veroniky nás vedle hereckých výkonů uchvátí také svou atmosférou a důsledným využíváním filmových prostředků. Naše emoce výrazně zaujme vynikající hudba Zbigniewa Preisnera, jejíž klenuté melodie na slova z Danteho Pekla nás povznášejí kamsi mimo mantinely našeho všedního života. Podobně s atmosférou pracuje také kameraman Slawomir Idziak: využívá barevné filtry, volí především teplé hnědé podzimní barvy, dále se soustředí na různé temné odstíny červené, které symbolizují smrt, ale i neustálý běh života, deformuje filmový obraz pomocí různých objektivů, neustále na diváka působí skrze vizuální stránku filmu. Jakoby nás tvůrci chtěli přesvědčit, abychom film vnímali především skrze své pocity. Začneme-li totiž film hodnotit z racionálního hlediska, nemusíme vždy najít logické východisko pro interpretaci, můžeme se ztratit v jeho mnohovýznamovosti (snad také proto film přijaly v mém okolí mnohem pozitivněji ženy než muži). Pro všechny Kieślowského “náhody” zkrátka nelze najít racionální vysvětlení! Jak se např. dostala tkanička z notových desek polské Veroniky k Veronice francouzské?

Nabízí se interpretace, kdy Kieślowského snímek můžeme vnímat také jako spojení světa Západu a Východu. Polská Veronika umírá a s ní mizí i svět toho minulého, co nás dlouhá léta obklopovalo, a svou energii předává Veronice francouzské, která symbolizuje svobodu a demokracii.

Pavla Bergmannová