Léto, vedro. Paříž, současnost. Pátek odpoledne. Proplešatělý čtyřicátník Antoine (Jean-Pierre Darroussin) pracuje v pojišťovně a právě se chystá na víkend. V baru na rohu má sraz se svou manželkou, studeně pěknou Hélène (Carole Bouquet), jinak úspěšnou právničkou. Hélène nejde, Antoine si dá pivko, potom druhé, třetí… když Hélène konečně dorazí, je na ní Antoine už pěkně naštvaný, zatímco obecenstvo uznale pokyvuje nad skvěle postříhaným intrem.
Na dálnicích se tvoří zácpy, zprávy hlásí 2 milióny aut v provozu. A oni jedou až k Bordeaux, vyzvednout děti z tábora. Po cestě se Antoine zastavuje v každém baru a s rostoucí opilostí jede nebezpečněji a chová se arogantněji. Hélène ho napomíná, aby jel pomaleji, on si odmítá nechat přikazovat a sype se k dalšímu baru. Hélène vyhrožuje, že jestli tam půjde, ona mu ujede. On si vezme klíče a jde a ona vezme vlak. Když Antoine Hélène v autě nenajde, řítí se k nádraží, ale je tam pozdě. V dalším baru potká mlčenlivého chlápka, který poprosí o svezení. Antoine ho vezme přesto, že tuší, že chlápek je čerstvě uprchlý vězeň.
Silnice jsou plné policejních kontrol a Antoina za volantem už alkohol notně zmáhá. Stopař ho má plné zuby. Blíží se střet. A to Antoine ještě ani neví, jestli Hélène ve vlaku vůbec je…
Biják s minimem postav od začátku působí jako povedená pocta klasickému noiru. Shora snímané, pomalu plynoucí exteriéry futuristické čtvrti La Defénce doplňuje mnohoznačná hudba Clauda Debussyho. Antoine je v autě často zabírán přes sklo, na kterém se odrážejí značky a cedule.
Scénář je také noirově úsporný. Kahn neukazuje zbytečnosti, ani neplýtvá prázdnými větami. Zbývá mu tak čas na několik nevídaných perel – souboj Antoina se stopařem, Antoinova telefonická féerie v kavárně, či ďábelská snová sekvence.
A jak zjistíme, pomalý začátek Kahn zvolil, aby měl prostor pro co nejvyšší rozpětí emocí. Do poslední půlhodiny Feux rouges vstupují s menšími šrámy, ale brutální finále je famózní.
Za povšimnutí stojí chytře zakomponované využívání zpráv (zácpy, nehody, uprchlý vězeň) a hra s pozadím vůbec. Práce s charaktery je příkladně nehollywoodská: zlosyn se netváří vůbec zle, a tím je zlejší. Inu ostatně o tom to celé je. Antoine mu v autě vypráví, že kdyby byli na světě jenom takoví jako on, nebyly by žádná červená světla potřeba…
Hélène se mění z neoblomné ženy v křehkou bytost. Hlavní hvězdou je však Darroussin (Kdybych byl bohatý), který téměř nesleze z plátna.
Jeho Antoine je na začátku slabý a psí. Potí se, je malý, obtloustlý, zbylé vlasy plné lupů. Na konci, aniž by se fyzicky změnil, je z něj hrdina. Darroussin je v obou extrémech, ohromně přesvědčivý, stejně jako v přechodech sám o sobě, velkou roli v proměně ale pochopitelně hraje i Kahnova režie a úhel i velikost záběrů kamery Patricka Blossiera. Při jeho výletech do hájemství noiru jsem si přál, aby Feux rouges byla černobílá. Horké silné letní světlo má v témhle příběhu ale taky něco do sebe.
