Nový český film Ireny Pavláskové Bestiář na mne zapůsobil jako sestřih nějakého televizního seriálu, jehož jednotlivé epizody byly nepříliš vynalézavě poskládány. Zcela se totiž vytratilo někdejší režisérčino odhodlání prohmatávat niterné konflikty, zmizela zarputilost i nervnost pohledu, jakkoli často zmatečného a přepjatého. Chybí umanutost, s jakou rozehrávala jak zadírající se vztahy mezi pohlavími, tak téma sebeprosazení a dominance. Bestiář, i byť je jakoby návratem k tematice prvotiny Pavláskové Čas sluhů, vyhlíží, jako by tvořil součást televizních „bakalářských“ cyklů. Ať již se nyní nazývají To nevymyslíš, 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem nebo Nadměrné maličkosti (do nichž Pavlásková ostatně přispěla epizodou nazvanou Muž, kterého chtějí).

Bestiář vypráví o snad emancipované, cílevědomé mladé ženě, která přesto marně hledá ideálního partnera, znovu a znovu překvapována prapodivnou sestavou případných zájemců. Když usoudí, že je spíše hříčkou v rukou nevyzpytatelných mužů, rozhodne se chovat se „jako bestie“. Tedy také využívat a zneužívat. Avšak záhy zjistí, že svůj stín stěží překročí a že není snadné (na rozdíl od hrdinky Času sluhů) zcela změnit nejen své jednání, a zejména přemýšlení. Lineárně vedené proklouzávání pestře různorodým, povětšinou „ujetým“ výrazně nadsazeným či přímo karikovaným světem mužů spojuje tentýž rys: chlapi při všech rozdílech touží ovládat a vlastnit. Není pak důležité, zda se jedná o tajemného syna emigrantů, vlezlého ministra nebo panoptikálního zemědělce.

Kde režisérka hledala inspiraci? U spisovatelky novodobých kalendářových historek Barbory Nesvadbové. Putování věčně udivené hrdinky z jedné náruče do druhé však vnímám na výrazově sterilní. Zkuste se třeba zaposlouchat – nejlépe se zavřenýma očima – do dialogů až směšně neumělých jejich slovní podobou i hereckou interpretací. Jako silný projev bezradnosti vystupuje nadbytečný komentář, v němž hrdinka (a nejen ona) svěřuje své pocity, pohnutky a úmysly. Rekapituluje uplynulé dění, navíc i předjímá to budoucí, v iluzi sebezpytného ohlížení. Pro lepší názornost jsou dokonce vkládány trapné retrospektivní vsuvky, hledající bezmála freudisticky příčiny současných těžkostí jedině v dětství (naštěstí ne u všech protagonistů). Neboť škodlivá je výchova jak přehnaně rozumářská, tak bezcitně tmářská.

Milostným tápáním zmáhanou Karolínu, trojjedinou bytost, která vedle vysoké školy zvládá i novinařinu a dokonce vede kursy nonverbální komunikace, ztvárnila nemastně neslaně Danica Jurčová (přirozeně dabovaná). Její mužské protějšky prozrazují plochou pózovitost jako základní výrazový rys. Záhadného Alexe, traumatizovaného syna českých emigrantů, jenž se vzpírá jakýmkoli závazným něžnostem (a proto se uchyluje k sexu odosobněnému, zbavenému jakékoli romantiky), si jednotvárně a netečně vybarvoval Karel Roden. Poživačného ministra, pendlujícího mezi titěrnými povinnostmi, rodinou a milenkami, si se stejnou bez bezobsažností, zato s okázalými, avšak bezobsažnými, kabaretně samoúčelnými gesty (viz scénu s peřím) přivlastnil Marek Vašut. Totéž platí pro rázovitého chovatele přítulného dobytka, jehož si zahrál Tomáš Matonoha, pro trapas s čerstvě ovdovělým hudebníkem (Mirolav Etzler), i pro Karolínina zamilovaného, pochybujícího i žárlícího spolužáka, v němž poznáme Kryštofa Hádka.

Rozpačitý humor prýští také z Karolíniných disputací, ať již rozmlouvá s prostořekou babičkou, pragmaticky uvažující matkou i stoicky klidným otcem. (Zahrál ho Michal Dočolomanský, jehož české přetlumočení sklouzlo k monotónně ztišené deklamaci.) Totéž lze tvrdit o několika jakoby vážně pronášených i míněných výkladových pasážích, jejichž zamýšlená nepatřičnost není směšná, ale trapná – ať již se zmiňují o sexuálních praktikách ryb, slepic či pavouků.

Pavlásková podléhá rutině, vypráví bez nápadu, ploše, jako kdyby pracovala pro komerční televizi (a Nova se doopravdy na produkci spolupodílela). Inscenační složka je vyšeptalá. Kameraman F. A. Brabec, tvůrce nepochybně pozoruhodný, snad úplně rezignoval, když se podřídil leporelu volně plynoucích bezinvenčních obrázků. Vypravěčské uchopení se vyhýbá čemukoli výlučnějšímu, aby se snad příznivci nekonečných telenovel příliš nezlobili. Jako kdyby byla pouhou nájemní silou, která má na pult dodat jednu z housek požadovaných zábavním průmyslem, jimž chybí chuť i křupavost.

Bestiář připomíná zemdlelého poutníka, z posledních sil klopýtajícího do cíle. Nepomáhají ani atraktivní, vpravdě turistické průhledy do přitažlivých lokalit, ať již jsou to italské pláže nebo Londýn, nebo zasunutí autentických osobností (Marta Kubišová, v mystifikujícím dovětku Václav Klaus). Režisérka asi pomýšlela na komedii mravů, takže se vypravila do dosavadního hájemství Věry Chytilové, avšak výsledek není obhajitelný, tím méně srovnatelný s například podobně mozaikovitou komedií Chytilové Hezké chvilky bez záruky. Ta přináší výpověď daleko mladistvější a osobitější, dravější a hlavně zaujatější. Pavlásková totiž vytvořila – navzdory spikleneckému pomrkávání po rádoby šokujících, ale ve skutečnosti zplihlých výstřednostech – televizně usedlou, sterilní podívanou, podobnou dalším pitvořícím se produktům ražení Kotíkovy Pánské jízdy, Vejdělkových Účastníků zájezdu atd.

Jan Jaroš