- kategorie Připravujeme - Komentáře:0

Divoká expozice, během níž pronikneme do prostředí, ve kterém vyrůstá hlavní hrdinka filmu- Amélie Poulainová, připomíná intro filmu P.T. Andersona Magnolia. Podobně vyladěná zběsilá zkratka, důraz na stejné (meteorologické) detaily... gejzír perlivých informací však v Le fabuleux destin d’Ameile Poulain tryská výhradně okolo jedné jediné postavy, narozdíl od Magnolie, kde se jako zurčivé praménky proplétalo několik rovnocenných příběhů.

Amélie je nepříliš sebejistou dívkou. Matka jí zemřela pod kanadskou turistkou, otec se věnuje výstavbě matčina mini mauzolea. Amélie je uzavřená, neschopná prolomit betonové zdi studu, které se jí s každým dalším setkáním a téměř každou další vteřinou tyčí výš a výše nad její útlou hlavou.

Pak se Amélie zamiluje. Náhodné setkání začíná karnevalově tančit v jejím srdci, zatímco ulice jsou prázdné a studené a její pokoj je opuštěný a její rty.. stále jenom hladoví.
Podporována vlastní teorií o tom, že je schopna cizími lidmi manipulovat dle svých přání, rozhodne se Amélie, že chlapíka sbalí stejnou cestou. Nutno podotknout, že výše zmíněnou teorii Amélie divákovi několikrát předvede v akci. Je ale rozdíl mezi manipulací cizích, či na dálku a osobním setkáním, které znamená opuštění té anonymity, ve které si Amélie tolik libuje.

Leitmotivem Jeunetovy Amélie z Montmartru se zdá být slogan: „dělat dobře cizím a nakonec i sobě“. I zde se Amélie z Montmartru od Magnolie výrazně liší. Andersonův film byl totiž znatelně temnější. Amélie z Montmartru oproti tomu vypadá jako pěkný den, pít v parku sangriu a pak později, když padne tma, domů jdem; žádné blesky, hromy a je to skvělej den, díky tobě zapomínám na sebe myslel jsem, že jsem někdo jinej, někdo lepší...

Hudba v Amélii z Montmartru odkazuje ke koloritu Paříže a jenom snímku přidává na rozverně pohádkové náladě. i tady se jeunet od Andersona výrazně liší- Magnolia stála na výborných textech Aimee Mannové.
Herecký výkon Audrey Tautou v roli Amélie je obdivuhodný. Tautou se objevuje téměř v každém obraze, v první chvíli vypadá bezmocně, ve druhé zase pěkně vypočítavě a přitom je stále úžasně sebejistá.

Když ale Jeunetův film takhle vyhrabávám z hromadného hrobu své festivalové paměti, co mi vlastně zbývá? Je tu něco, kvůli čemu jsem ochoten o filmu přemýšlet. Co to je?
Ta lehkost, se kterou Jeunet vhání hejna třpytivých ryb do vyschlých a hladových sítí vaší představivosti. Ale.. stačí to na celovečerní film? Když hlavní příběh sám je takřka cukrovou vatou?- stejně sladký a stejně prázdný?

Šimon Šafránek